Tak jsme nakonec uskutečnili varování, že slivovičku je třeba prověřit na místě a první srpnový víkend se k tomu jevil jako ideální - většina "pilířů" klubu vyslyšela Romanovo pozvání pod frenštátský skokanský můstek - a stálo to za to.

V pátek po obědě dorazili do zahrádkářské kolonie (opravdu pod můstkem) Jirka s Janou z Plzně (přes 500km). Na zahradě s krásnou chatkou se již Roman s celou rodinou včetně psa připravoval na příjezd pegasí hordy - gulášek v kotlíku bublal a soudek byl naražen. Odpoledne dorazil ještě Leoš se synátorem a nevyčerpatelnou zásobou pravé nasavrcké medoviny, trochu později Tomáš z Ostravy. Místo největší skupiny (Marek, Křížovi, Tomis, ...) dorážely celé odpoledne jen SMSsky, že už jedou... Jak se později ukázalo, pozdní příjezd byl způsoben závadou jednoho z „japonských“ strojů, kterýžto nemaje daleko k celkovému výbuchu musel být po cestě „zgenerálkován“. Ještě štěstí, že v doprovodu je vždy několik spolehlivých italských strojů...

K večeru dorazili ještě Bóďa a René z Tábora taktéž se synem. Mára rozdělil nová pegasoklubácká trika a mikiny z obřího báglu a zjistil, že po této akci mu v kufrech na mašině kromě trenýrek a bot už nic moc nezbylo... Ale dovezl a podělil všechny ke spokojenosti. Stan na zahradě rozbil jen Leoš, ostatní se rozptýlili po chatě a přilehlém penzionu.

Večer ubíhal v konzumování skvělého guláše, pivča, hutně prokládaného medovinou a zbytky slivovice – výborná příprava na sobotní pečlivě připravenou vyjížďku, kde nás mělo čekat ještě zajímavé překvapení.

Ráno jsme se shromáždili o trochu dříve oproti plánu, dorazil ještě Milan a pár Pegas z okolí a vyrazilo se. První zastávka byla hned „za humny“ – na kraji Frenštátu, kde nás čekalo překvapení ve formě Milana Lopraise a vítězné Tatry z rally Paříž – Dakar. Závodní stroj jsme prolezli důkladně, poseděli v kabině a nechali si vysvětlit veškeré finessy... Upřímně – absolvovat pouštní trasu v téměř „standardní“ kabině náklaďáku je skutečně rachota jen pro nejtvrdší chlapáky... Těžko představitelné.

Po prohlídce jsme se vydali přes Rožnov na Pustevny, obhlédli turistické atrakce (třeba půjčovnu koloběžek) a vyrazili dále na česko-slovenské pomezí. Cestou jsme ještě přibrzdili na závodech „ vodních snowboardistů“, resp. hochů, kteří se s vervou na snowbáči vrhali z můstku do vody a vytvářeli zvláštní pleskající kreace. Na vyhlášené chatě Kohútka (se zajímavým psím plemenem AKITA INU) jsme poobědvali a přes zastávku u přehrady jsme sjížděli z výšin zpět do údolí. Od přehardy jsme se ještě stačili „trhnout“, druhá část konvoje nějak netrefila jednosměrku. Po chvíli čekání (a mobilování – Jana za řídítky Hondy stihla odbavit i hovor v helmě a za jízdy – neuvěřitelné, holt bez manžela... ten byl ztracen v druhé skupině...) jsme pokračovali. Po příjezdu do Frenštátu ještě většina (už zase spolu) vyrazila na obhlídku skokanského můstku, dokonce došlo i na výšlap až nahoru a malou enduro vložku na cestě zpět.

Večer jsme spořádali asi tunu opékaného kabanosu, dopili pivo a vše, co ještě zbývalo, početli něco historických tiskovin ze sedmdesátých let (to byla síla...) a později vyrazili na „druhou večeři“ do hospůdky na nejvyšším kopci (teda tak se nám to jevilo...) v okolí. Výborné papu, výborné pivo a první obrysy letošního Rumunska. Ovšem cesta zpátky lesem stála za to, svítili jsme si mobilama a jednou baterkou, všichni přežili ve zdraví. Plzeňáci se oddělili směrem na penzion (vyráželi brzy ráno zpět na západ), ostatní ještě pokračovali na chatě do pozdních hodin.

V neděli se squadra po krátké vyjížďce vydala k domovům, kam všici dorazili v pořádku.

Tak tedy – jeden z nejvydařenějších klubových víkendů, obrovské poděkování náleží Romanovi a jeho rodině za fantastickou phostinnost. Přesto, že takovýto nájezd pegasácké hordy na krásně udržovanou zahradu a chatu musel být pro rodinku šok, neodpustím si kacířskou myšlenku – co příští rok...? Myslím, že většina účastníků by byla jednoznačně za... Super akce.

Jirka_Plz