Doba je stále hektičtější a koordinace problematičtější, proto i odjezd na letošní "Italy tour" byl rozbit na dva termíny. Jirkové (Pra a Sad) s Tomášem z Ostravy (na posledním modelu Pega!) vyráželi v neděli, 10. září směrem na italská jezera (Lago di Como a okolí), a kromě průsmyků stihli i návštěvu severoitalských velkoměst. Z této první fáze vím pouze to, že jezdili jak zběsilí dlouho do nocí (čemuž napovídal i pozdní příjezd do místa srazu v Cortině...), viděli úžasná místa a počasí jim do středy vyšlo super.

Druhá parta (Jirka_Plz, Marek a Standa) vyráželi ve čtvrtek 14. brzy ráno z Plzně směrem na Cortinu. Na hranice nás doprovázel ještě Zdeněk (holt nostalgie z loňska...), nicméně přes hranice si netroufl - neměl teplé oblečení a jak se později ukázalo, udělal dobře. Za krásného počasí a v pohodě jsme s několika zastávkami dorazili odpoledne do Cortiny d'Ampezzo - místa srazu. Naše volání druhé skupiny, kde že se to jako sejdem (nebyl jasný kemp...) vyšlo naprázdno, ánžto všechny mobily byly tvrdošíjně vyplé. Tak jsme vyslali do sítí alespoň bloudivé SMSky doufaje, že naleznou adresáty.

Po lehkém kufrování jsem našli hned dva kempy vedle sebe, nakonec výborná angličtina, motorkářská krev šéfa kempingu Rocchetta International a z toho vyplývající výrazná sleva rozhodly - zabivakovali jsme, vyslali další bludné SMSky první partě, kde jsme, a vyrazili do přilehlé pizzerie na večeři. Obloha se už zatahovala, ale ještě nepršelo. Kolem osmé jsme vyšli ven - a už bylo po dešti. Vyrazili jsme na procházku (teda včetně asi 2km výstupu do kopce od kempu do města) do večerní Cortiny. V téměř liduprázdném městečku jsme absolvovali kávu/ kolu s cigárem v jednom z barů (byli jsme tam sami!), prošli jsme se uličkama, něco nafotili a "sestoupili" zpět do kempu. Po našich hoších z první vlny ani vidu ani slechu (ani SMS...), vzhledem k pokročilé hodině jsme už začali mít i obavy. Po využití perfektně vybavených umývárek jsme zalezli do stanů na kutě.

Před jedenáctou jsme zaslechli známý zvuk - neomylné vrnění Rotaxů dávalo tušit, že naši kolegové snad nakonec našli cestu do toho správného kempu. Nicméně v kempu samém jezdili ještě asi 5 minut křížem krážem (budíce veškeré osazenstvo) ve snaze najít naše stany. Až naše intervence, vylezení ze stanů, mávání a nakonec "navedení za ručičku (teda řídítka)" je dovedla k cíli. Už byli asi hodně vyčerpaní..., takže, ehm, skoro neviděli... To bylo radosti, že jsme všichni pohromadě. Po krátkém přivítání (co že to měl Literka v tý lahvince za medikament...?) hoši rozbili stany vedle nás a zalezli jsme spát. Stručně řečeno, to bylo naposled, kdy jsme se viděli za sucha...

Už v noci bušení kapek na stan nedávalo tušit nic dobrého. Přesto, že jsme věděli, že počasí nebude od pátku ideální, to co následovalo, předčilo všechna očekávání. Ten nahoře nad celou oblastí Alp otočil kýbl a to na hodně dlouho a bez jediné pauzy... Takže místo řádění na strojích v nádherné horské scenerii jsme pobíhali zmrzlí (bylo kolem 10 stupňů) mezi stanem, recepcí ( s kafem a whiskou) a umývárkou (zahřát se a dobít baterky od všeho možnýho). Celej pátek... Stany skutečně prošly ohněm (vodou), i přes dva pláště prostě plavaly... Tak prolitý jsme už dlouho nebyli. Odpoledne jsme se dostali na internet (chvála kempu a jeho majiteli) a ze všech možných zdrojů jsme se snažili vytvořit prognozu na další dny, resp. snažili jsme se najít skulinu, jak se z hor dostat alespoň trochu rozumně a ideálně směrem jako na republiku... Malé "oko" v dešťovém hurikánu dávalo naději - bylo vypočítáno, že balení stanů a vyjetí musí proběhnout v sobotu do osmi ráno, kdy by mělo být "chvíli bez vody" a poté vyrazit směrem k Rakousům.

Naše prognoza vyšla přesně, po prolité noci v sedm ráno přestalo pršet. Sbalení stanů (a všeho ostatního mokrého) proběhlo rychle, ještě jsme se nasnídali a vyrazili na sever. Po opuštění Dolomit se obloha protrhala, začalo svítit sluníčko a najdenou jsme byli zase v "normálním světě" a užívali si jízdu krásnýma silnicema. Nálada stoupla též a bylo rozhodnuto, že se stavíme jseště v Berchtesgadenu v solných dolech (kde někteří byli již několikrát ale většina ne). Prohlídka stála za to, obohaceni o malé slánky jodové soli jsme pokračovali s cílem dojet za hranice do Česka a zarazit v nějakém penzionu či chatkách u nás (rozbalování mokrých stanů nepřicházelo v úvahu...).

Bohužel jsme se škaredě přepočítali, najít funkční kemp či rozumné ubytování od Vimperka po Strakonice je v září již nemožné... Po několika pokusech a kufrováních jsme zarazili kolem desáté večer v soukromém restaurantu Galerie, nakonec na skvělou večeři zůstali jen Marek, Jirka_Plz a Standa (ten hlady už ani neviděl...), ostatní vyrazili do noci směrem k domovům. My jsme po večeři a kávě nasedli na stroje také a kolem půlnoci jsme parkovali doma v garážích. Tomáš dojel jedním vrzem až do Ostravy kolem páté ráno. Výkon na hranici možností a únosnosti.

Takže natočeno přes 1600km (první grupa určitě víc), prověření stanů v dlouhodobé průtrži, pár skvělých momentů (Dolomity jsou holt Dolomity), pár méně skvělých (záchrana rozházených věcí po silnici v hustém provozu po kolizi Jirky_Plz a Jirky_Pha a "odlétnutí" jednoho bočního kufru), výborné silnice a určitě tuny skvělé nálady a zážitků. Prostě jsme se jeli vyspat pod stany do Cortiny. Za rok tamtéž - koncem srpna. Tutovka.

Celé fotoalbum ze srazu - ZDE!!!