Tak takhle brzy jsem na dovolenou snad ještě nikdy nejel, byla moje první myšlenka, když mi Jirka L. sdělil termín našeho odjezdu. O tom, že to letos nebude „Pohodové Slovensko 3“ ani „Rumunsko 2“, ale „Albánie 2008“ se vědělo asi tak půl roku dopředu. Organizaci  zajišťoval Radim s Lenkou, který celou akci vymyslel. Takže ve čtvrtek 15.5. jsem po časnějším příchodu z Kolbenky nasednul na připravené Pegásko,které dostalo na cestu novou zadní pneu Conti Escape (na předchozí téhož typu najeto cca 15tis km a vydržela by ještě min. další 2tis.) a v 17.30 jsem byl v kempu v Břeclavi, kde byl naplánován sraz. Do kempu jsem dorazil jako druhý za Zdendou z Kadaně  jehož Yamaha XT660 (přezdívaná Rejže ….) byla čtvrtým strojem. Netrvalo dlouho a dorazil i Radim s Lenkou na Jawičce, ostatně měli to z Brna kousek. Tradičně jako poslední dorazil Jirka L. se svým Pegasem z Prahy (budiž mu omluvou že to měl nejdále ….). V kempu jsme svorně vzali chatičky, kromě Zdeňka, který si ustlal pod vzrostlým kaštanem (nebo něčím podobným …). (stav 35 127km, ujeto 227km)

16.5. Po snídani v kempové restauraci odjíždíme v cca 9.15 směr Bratislava, kde přejíždíme do Maďarska a po silnici č.84 přes Sárvár jedeme k Balatonu. Maďarsko nezklamalo – je tradičně vedro, i když ne takové jako loni při cestě do Rumunska. U Balatonu jsme kolem 14.30 a bereme benzín u Tesca. Dále pokračujeme po silnici č.68 na Marcali a Barsc, kde kolem 17.15 překračujeme hranice do Chorvatska. Měníme za cca 10Eur, abychom měli na kemp, a ve Virovitici najíždíme na silnici č.2, po které jedeme až do Slatiny. Zde pak odbočujeme na č.49 a po kratší šotolinové vložce přes hřeben dojíždíme do Velike, kde by měl být kemp. Zde na téčkové křižovatce dochází k prvnímu pádu, když Jirka L. v zatáčce přidá na rozlité naftě. Sotva stačím sledovat, jak jeho Pego udělá hodiny, a už oba leží. Pomáhám mu motku postavit a zjišťujeme následky. Naštěstí jsou skoro nulové, boční kufr neprasknul jen má menší lišej, trošku hnutá řidítka a svítí kontrolka diagnostiky, ale Pego jede dál. Jenže kemp není a místo toho jen louka s pár opuštěnými chatami a několik Chorvatů rožnících sele. Ty nám dávají souhlas s postavením stanů, neboť chaty nejsou jejich ……. A zároveň nás zvou na večeři. Takže po stavbě stanů přisedáme a nenecháme se dlouho pobízet. Družba začíná, naštěstí jejich zřejmě ovocné víno je „slabšího“ účinku. Protože v Chorvatsku je volné kempování zakázáno, ptáme se, jestli sem jezdí policie a nebudou nějaké problémy – načež nám naši hostitelé se smíchem ukazují na dva z nich se slovy, že to jsou policajti ………. . Kolem desáté se Chorvati loučí se slovy ať dojíme maso a ten šunkový salám co je v tašce, že je ke snídani …. . Naskáčou do aut a jsou pryč. My ještě chvilku posedíme a potom zalézáme do stanů, kromě Zdeňka, který spí tradičně pod širákem. (stav 35 600km, ujeto cca 473km)

17.5. Ráno odjíždíme kolem 9.45 po č.49 na Požegu, dále na Pleternici a před dvanáctou jsme na  bosenských hranicích ve Slavonskem Brode. Kousek za hranicemi bereme benzín a pokračujeme po silnici č.17 na Derventu, Doboj. Stavíme na jídlo v motorestu při cestě. Dávám si kebab s hranolky netušíc, že na konci výletu se na tohle jídlo nebudu moci ani podívat.  Stále je pěkné počasí, ale kousek před Sarajevem rozšiřují silnici na dálnici. Je po bouřce a z prachu vytahaného náklaďáky na stávající cestu je pěkné žlutavé blátíčko. Naštěstí nikdo neutrpí ztrátu kytičky a tak před šestou jsme v kempu Ilidža na okraji Sarajeva. První co děláme po přihlášení (8Eur/noc) je kompletní očista motorek a nás v umývárce pro auta od onoho žlutavého marastu. Poté přijde na řadu stavba stanů a po večeři z vlastních zásob prohlídka přilehlého okolí, což je rozlehlý park s přilehlými ulicemi, v kterých je nespočet kaváren a diskoték. (stav 35 912km, ujeto cca 312km)

18.5. Ráno po nezbytné snídani odjíždíme kolem desáté do centra Sarajeva. Motorky parkujeme v podzemních garážích, které už má z dřívějška vyzkoušené Radim a jen nalehko vyrážíme na prohlídku města. V Sarajevu je vidět vliv několika druhů náboženství a příslušné svatostánky jsou zde téměř na každém kroku. V centru si dáváme i oběd a při návratu k motorkám nacházíme i památník atentátu na „císařepána“. Ze Sarajeva odjíždíme kolem půl třetí po silnici č.18 (E762) na Srbinje, Foču, Brod a Čelikovo Pole. Silnice vede na černohorské hranice, značně se klikatí po úbočí a je úzká tak, že při potkání dvou aut se musí zastavovat. Kousek za Čeliko Pole objevujeme raftové tábořiště u řeky Driny. Příjezdová cesta k němu je značně strmá polňačka. V jedné zatáčce mám co dělat abych Pego nepoložil, Radim s Lenkou takové štěstí nemají a opodál spadnou, naštěstí bez následků. Protože cena za chatku je docela vysoká stavíme stany, což je prakticky zadarmo (2Eura) a kompenzujeme to útratou za skvostnou večeři v místní občerstvovně – kebab, ryby salát, rakije, apod.. (stav 36 023km, ujeto 111km)

19.5. Tak dneska je „odpočinkový“ den, neboť všichni kromě mě využívají výhodné nabídky na raft. Mě to až tak výhodné nepřišlo a nemusím mít všechno ……… , takže dopoledne trávím focením okolí. Po příjezdu raftových nadšenců se pomalu balíme a kolem 14.00 odjíždíme k černohorským hranicím, kde jsme za půl hodinky. Docela kvalitní silnice vede kolem Pivskovo jezera a poskytuje krásné výhledy na okolní přírodu. V Nikšiči doplňujeme zásoby základních potravin a poté pokračujeme dále na Podgoricu. Kousek před Podgoricou odbočujeme doprava na vedlejší silnici a hledáme příhodné místo na spaní. To nakonec nacházíme na posečeném pruhu louky, asi tak 300m od stanů nachází Jirka L. v křoví dokonce kohout s tekoucí vodou – takže ráno jej využíváme jako levnou umývárnu. Večer se to ale chystá na bouřku a tak čekáme, že bychom to využili jako přírodní sprchu, jenže spadne pár kapek a nic. Radim nachází na své Jawičce nemilou závadu – čtyři prasklé dráty na zadním kole, musíme v Podgorici najít nějaký servis a opravit to, neboť by prasknutí dalších na sebe nedalo dlouho čekat a Jawka by byla nepojízdná. (stav 36 160km, ujeto 137km)

20.5. S malými přestávkami prší,takže čekáme ve stanech, až to přejde. Stany balíme mokré v 11hod., ale v Podgorici která je asi 15km daleko je již sucho. Radim se ptá po servisu a na kraji Podgorice nacházíme dealera Aprilie a Moto Guzzi. Jenže takovou „zbytečnost“, jakou jsou dráty do kola nemá a posílá Radima do jiného servisu. Radim přijíždí asi za hodinu a bohužel nic. Objel asi šest míst. Znovu odjíždí do jednoho servisu, kde mu řekli, když nic nesežene, ať se vrátí. Čekáme asi čtyři hodiny a konečně kolem 17.00 přijíždí a má opraveno! Dráty místní servisman nakonec svařil, neboť nikde náhradní nejsou! Jsme všichni rádi, že je Jawka zase relativně v pořádku, zejména Lenka, která Radima uvítá slovy – kde jsi byl takovou dobu????? (dlužno dodat, že celé čtyři hodiny statečně na Jawičku nadávala ……..) Protože je v podstatě čas hledat místo na zakempování, tak po krátkém nákupu vyjíždíme na louku u řeky za Podgoricu, kde stavíme stany. Myjeme se v řece, která je průzračně čistá a má odhadem teplotu asi tak 8st.C. Místo na spaní je vcelku dobré až na to, že zřejmě slouží místním milencům(či děvám provozujícím jisté řemeslo), takže je zde docela „živý“ provoz …. . (stav 36 185km, ujeto cca 25km)

21.5. Odjíždíme lehce po deváté a před jedenáctou jsme na hraničním přechodu do Albánie Božaj (36 209km). Blízkost Albánie signalizují i projíždějící auta, jsou to totiž bez rozdílu pouze Mercedesy, ať už staré popelnice, či nejmodernější a nejdražší typy. V prvním městě za hranicemi měním za 50Eur a dostávám 6000Leki. Zanedlouho dojíždíme do Skoderu, kde je v plánu návštěva pevnosti. K pevnosti vede zprvu asfaltová, později kamenitá strmá cesta. Kameny jsou pečlivě ohlazené a neskutečně to na nich klouže. Zůstávám stát v poslední zatáčce před branou pevnosti, ostatní vyjíždí až nahoru. Tahle „lenost“ některých členů výpravy mě neskutečně leze na nervy, těch pár kroků si radši vyjdu než mít nervy z položení motky. Po prohlídce pevnosti sjíždíme dolů a kousek za městem si dáváme oběd v motorestu u silnice. Po obědě pokračujeme dále na Tiranu. Silnice z hranic do Skoderu a kousek za něj byla asfaltová, ale značně hrbatá. Potom je už do Tirany nová bezchybná silnice. Původní plán spát na kraji Tirany v národním parku měníme, neboť nebe nad Tiranou je zatažené na parádní bouřku. Stáčíme se proto směrem na přístavní město Durres, do kterého vede nová dálnice (asi zatím jediná v celé Albánii). V Durres nacházíme ubytování v hotelu kousek od pláže. Cena za třílůžkový pokoj se snídaní je 20Eur . Večer se jdeme podívat na pláž a dáváme si večeři v přilehlé restauraci. Jirka L. si dává svoje oblíbené Mleci – což jsou játra, která vůbec nejí, takže máme se Zdendou o zákusek postaráno. Lenka s Radimem si dávají nějaké mořské hnusy jako škeble apod. (stav 36 363km, ujeto cca 178km)

22.5. Radim dnes jede s Lenkou zpět do Tirany shánět dráty na Jawičku a my tím pádem máme volné dopoledne. Trávíme jej koupačkou v moři na zcela prázdné pláži a prohlídkou přilehlé části Durres. Z místní pošty, která prochází rekonstrukcí, posílám tři pohledy (dodnes žádný nedorazil). Radim přijíždí v poledne a má několik drátů, které po dlouhém shánění v Tiraně dostal. Po obědě v plážové restauraci odrážíme směrem na Fier a hledáme Apolonii, kde je chrám a zbytky starého osídlení. Pro zpestření v některých ulicích Fieru chybí poklopy na kanálech ….. . .

Vstupné do Apolonie činí 700Leki, což se mi zdá trošku moc, a tak jde jen Radim s Lenkou. Já si zatím fotím objekt zvenčí a z přilehlého dvora kam se dostávám otevřenými vraty. Toho si však bohužel všímá prodavač vstupenek a zlostně nás vyhání na parkoviště pod objektem. Apolonie se nachází na návrší, je zde pěkný rozhled do okolí, které je poseto spoustou bunkrů, ostatně jako celé území Albánie. Protože je již k večeru začínáme hledat místo na spaní, které nakonec nacházíme u nově postavené hospody, nedaleko Fieru. Večer si v hospodě dáváme pivo apod., postupně přichází pár místních obyvatel a rozjíždí se docela pěkná „družba“.       (stav 36 464km, ujeto cca 100km)

23.5. Ráno se chceme vyrovnat s hospodským, chce 1000Leki, tak se skládáme, ale jaké je naše překvapení, když z něj vypadne, že za každého! Dostává jen tu první tisícovku a pro nás je od té doby „Žid“. Jedeme na Vlore, kde doplníme základní potraviny a pokračujeme dál na Dhermi. Z Vlore stoupá krásná nová silnice do výšky asi 1800m za Dukat. Z vrcholu je krásný výhled na „Albánskou rivieru“, kolem nás se valí mraky a dole na pobřeží je nádherně, pěkný zážitek.

Sjíždíme dolů do Dhermi, ale není tu kromě pláže nic moc, tak pokračujeme dále. Bohužel zde i končí nová silnice a začíná původní rozbitá a od Vuna se již staví další úsek nové(má být hotová do 30.4.09), takže se jede po prašné šotolině, což je dost „příjemné“. Kolem 15.00 přijíždíme do Himare a podle průvodce nalézáme ubytování v hotelu přímo na pláži, 20Eur/noc za třílůžkový pokoj s příslušenstvím a dokonce televizí, vše nové. Samozřejmě dáváme koupel v moři, které je touhle dobou ještě poměrně studené, ale nádherně čisté a koupání je opravdu super, neboť je pořád jasno a teploty kolem třicítky. Radost nám kalí pouze večerní příjezd nějaké školy do hotelu, neboť zřejmě deváťáci v noci dělají neskutečný bordel. (stav 36 590km, ujeto cca 126km)
24.5. Ráno se dohodneme, že v Himare zůstaneme do neděle, abychom se trošku „zrekreovali“. Dopoledne využíváme kromě nezbytného koupání (na pláži jsme téměř sami) k prohlídce městečka. Zažijeme dokonce příjezd jakéhosi politika s početnou ochrankou, zřejmě se jedná o vaření „předvolebního guláše“.

25.5. Ráno po nezbytném vykoupání odjíždíme, kdyby byl čas tak by se zde dalo ještě vydržet … . Hned za Himare je opět stará silnice, ale staví se nová. Takže většinu cesty do Sarande se jede opět po šotolině a většinou na 1, 2, 3 , čtyřku skoro nedávám. Míjíme bývalou ponorkovou základnu v zálivu se starou pevností. Kolem poledne dojíždíme do Sarande, na kterém je vidět už výsledky cestovního ruchu – nové silnice, mohutná nová výstavba apod.

Chceme vzít benzín, ale nikde neberou platební karty, tak se rozhodujeme, že snad bude nějaká benzínka na cestě do Butrintu. Samozřejmě kousek za Sarande mi dochází benzín, neboť žádná benzínka zde již není. Naštěstí má Zdenda v kufru železnou zásobu v Pet lahvi, takže po dolití se vracíme natankovat zpět do Sarande. Teprve potom dojíždíme do Butrintu a před prohlídkou vykopávek si dáváme v místní supermoderní restauraci oběd. Vstup do Butrintu stojí 700Leki a prohlídka nám trvá asi 1,5hodiny. Jsou zde největší pozůstatky města z dávných dob v Albánii a stojí za to je vidět.

Odjíždíme kolem 17.30. Je to nejjižnější místo naší letošní výpravy, za nedalekými kopci je již Řecko (stav 36 673km což je cca 1773km z domova). Jedeme zpět do Sarande a z něj směřujeme severovýchodním směrem k prameni Modré oko, kam dorážíme lehce po šesté. Stany stavíme nedaleko pramene mezi stromy a samozřejmě se jdeme vykoupat. Koupel je opravdu osvěžující, neboť dle údajů na desce je teplota vody pouhých 10st. C. Prozkoumaná hloubka pramene je 50m, ale skutečná hloubka je ještě větší. (stav 36 700km, ujeto cca 110km)

26.5. Ráno po snídani a nezbytném vykoupání v prameni odjíždíme klasicky v 9.45 na Gjirokaster. Je nádherné počasí a silnice vedoucí do Gjirokasteru je asi jedna z nejlepších co se stavu týče. Motorky parkujeme v Gjirokasteru na náměstí a převlékáme se do kraťasů. Motorkářské oblečení a boty necháváme u motorek, do kufrů se již nevejdou a nezaznamenáváme jediný problém, že by se něco ztratilo. Prohlížíme si pevnost nad městem, která slouží jako muzeum vojenské techniky, ale z nedostatku peněz nejsou vnitřní prostory vůbec osvětleny. V pevnosti je též americká stíhačka, kterou Albánci údajně sestřelili. Po odjezdu z města si v motorestu při cestě dáváme skopové, které ale některým členům výpravy (Zdenda a Literka) nějak nejede …. . Ještě že to zachraňuje mísa jogurtu, která je k tomu. Kousek před Tepelene odbočujeme na Kelcyre a dále na Permet. Cesta je stále asfaltová, ale postupně se kvalita zhoršuje.

Kousek za Permetem, v kterém nám při čekání neodbytný taxikář nabízel super děvy, odbočujeme k teplému prameni, u kterého byl Radim při své první výpravě do Albánie. Pramen je od hlavní vzdálen asi 8km po rozbité cestě. Konečně jej nacházíme, stavíme stany a po přebrodění řeky, která je též teplá se nakládáme do teplého pramene. Jedním slovem – paráda. (stav 36 818km, ujeto cca 118km)

27.5. Ráno po nezbytné koupeli pokračujeme na Leskovik a dále na Erseke, Korce. Krajina v okolí Leskoviku je porostlá jehličnatým lesem a liší se od ostatních oblastí, které jsme doposud projížděli. Kolem čtvrté odpoledne dojíždíme k Ohridskému jezeru do města Pogradec. Zde máme v úmyslu dát si opožděný oběd, a to rybu koran, kterou je v Makedonii zakázáno chytat, ale v Albánii zákaz zřejmě neplatí. V první honosné restauraci s americkou vlajkou nás přivítali tím, že jídelníček nemají, ale korana ano. Bohužel-bohudík za docela vysokou cenu, takže se přesouváme vedle a zde to již vypadá nadějněji. Ten první podnik byl asi spíš luxusní bordel a restaurace pouze maskování. Po opožděném obědě dojíždíme na albánsko-makedonskou hranici a po jejím překročení nacházíme značně rozlehlý kemp u Ohridského jezera. Je tvořen z větší části starými obytnými přívěsy, ale je teprve před sezónou a tak jsme zde téměř sami. V sezóně je zde prý kolem čtyř tisíc lidí. Samozřejmě dáváme koupačku, voda je krásně čistá a po večeři jdeme do asi dva  kilometry vzdálené vesnice na pivo. Aby nám cesta lépe utíkala, tak nám po celou dobu „hrají“ žáby, kterých je tady asi miliony. (stav 37 030km, ujeto cca 212km)

28.5. Ráno odjíždíme v naší obvyklou dobu 9.30. V městečku Struga sjíždíme z hlavní a míříme podél řeky Drim k Debarskomu jezeru a dále do národního parku Mavrovo. Stav silnic se rapidně zlepšil. Na hlavní E65 najíždíme před městem Gostivara, pokračujeme na Tetovo. Z něj po 405 dojíždíme ke kosovským hranicím. Máme v úmyslu, pokud to půjde za světla Kosovo přejet. Čáru přes rozpočet nám dělají kosovští celníci, když po bezproblémovém odbavení na makedonské straně nám oznamují, že si musíme koupit zelené karty pro Kosovo, protože ty naše jsou neplatné. No bodejť by v nich bylo Kosovo, když si ho ti cikáni vyhlásili někdy na jaře a pár pitomců (samozřejmě že i ti naši) je uznali. Ta jejich zelená karta pro motocykl stojí na 14 dní 20Eur. To nakonec odmítáme zaplatit a volíme jistotu přes Srbsko. Takže jedeme zpátky na Tetovo a po vedlejších silničkách se dostáváme do hlavního města Makedonie Skopje. Skopje projíždíme v odpolední zácpě umocněné proalbánskými stoupenci, kteří projíždějí městem  za mohutného troubení a mávání vlajkami (den nato tam někoho zastřelili,ale my jsme nezaznamenali žádný problém). Na srbských hranicích jsme kolem sedmé a za tmy kolem 21. hodiny dojíždíme do kempu v Predejane. Kemp je docela narvaný, neboť jej okupují Holanďané s obytnými přívěsy a auty, pořádají nějakou klubovou jízdu k Ohridskému jezeru. (stav 37 390km, ujeto cca 360km)

29.5. Kemp je hned u hlavní silnice, samý kamion, a aby toho nebylo málo, tak kousek od něj vede železniční trať. No ale trošku jsme se přeci jenom vyspali. Kousek před Niší odbočujeme z hlavní na Prokuplje a dále na Blace,Brus, Vrnjačka Banja a dále po E761 přes Čačak do Požegy. Kousek před Požegou je objížďka do hor, kde při výjezdu z parkoviště mi podklouzne přední kolo a už ležím. Naštěstí se nic motce nestalo, padák a boční kufr zafungovaly skvěle. Z Požegy jedeme po silnici č.21 na Valjevo a tenhle úsek patří dnes asi k nejhezčím. Kolem osmé večer nacházíme místo na spaní na louce, kousek za Valjevem. Máme k dispozici i nedalekou studnu s pitnou vodou. (stav 37 774km, ujeto cca 384km)

30.5. Dnes odjíždíme již před devátou (rekord), neboť dnešním cílem má být kemp v Břeclavi. Pokračujeme na Šabac a dále na Vukovar. V okolí Vukovaru i v samotném městě jsou vidět následky války – zaminovaná pole se zákazem vstupu, rozstřílený vodojem, baráky, nové hřbitovy. Na oběd zastavujeme v Osijeku a po již značně přejedeném čebabčiči si konečně dáváme něco jiného – mohutné řízky s oblohou. Kolem 15.00 jsme na maďarských hranicích a jedeme přes Mohacs, Szekszárd na Székesfehérvár a dále na Gyór. V 20.00 jsme na slovenských hranicích. Plán dojet do kempu v Břeclavi začíná padat a kousek za Gabčíkovem nacházíme penzion u kterého nám majitel dovoluje postavit stany. Místo pěkné až na neskutečné množství komárů, tolik jich asi nikdo z nás ještě nezažil. Mizí na přijatelnou mez, až když se trochu ochladí. V restauraci penzionu pak probíhá následně závěrečné zhodnocení výpravy, z kterého lze uveřejnit pouze malou část fotodokumentace ………. . (stav 38 260km, ujeto cca 486km)

31.5. Ráno vstáváme se Zdeňkem jako první. Zdeněk večer nějak nestihnul postavit stan, takže má o to snadnější balení, ale po chvíli zase ulehá se slovy – „já jsem ještě ožralej“. Nakonec však odjíždí jako první a chvíli po něm kolem deváté jedu i já. V jedenáct beru benzín v Břeclavi, ve dvanáct nechávám za sebou Brno a ve 14.20 jsem v Sadské. (stav 38 631km, ujeto cca 371km)

Závěr:
Celkem ujeto 3731km, spotřebováno 190l benzínu, průměrná spotřeba 5,07l/100km
1Leki bylo přibližně 0,2Kč, (50Eur=6000Leki)
Průměrná cena benzínu v Albanii 150Leki
Jídlo v luxusní restauraci cca 1000Leki, v běžné cca 500Leki i méně
Ubytování v hotelu na pláži u moře 7Eur/osobu
Závady – cca v půlce cesty dolévána nepatrně baterie, po příjezdu domů takřka suchá, dolita a zatím slouží dále  
Počasí nám neskutečně vyšlo, déšť jsem zažil pouze chvíli první den na Vysočině a potom před Podgoricou, jinak bylo pořád vedro. Albánie má nespočet přírodních krás, všechny nelze během čtrnácti dnů shlédnout. Západní vliv je zřetelný zejména při pobřeží a nebude dlouho trvat a bude zde zřejmě „druhé Chorvatsko“. Celkově myslím dopadla „expedice“ dost dobře, „ponorková nemoc“ se neprojevila v nějaké nepřijatelné výši a je možné že někdy v budoucnu bude Albánie II ……..?.

Jirka_Sadská , 12.9.2008

 

Galerie