Albánie 2008


Na cestu jsme s bratrem vyrazili v pátek 2.května. Po cestě přes Německo, Rakousko a Slovinsko jsme dorazili do Chorvatské Rijeky. Po nalodění na trajekt jsme v osm hodin večer vyrazili po moři do Dubrovníku.

 

 

 

 

 

V sobotu ve tři hodiny jsme vyjeli z trajektu v Dubrovníku. Po přejetí hranic Černé Hory jsme se dostali ke Kotorskému zálivu. Využili jsme trajektu, za který zaplatíte jen 1,5 eura. Je to rozhodně rychlejší než cesta kolem.

 

 

 

 

 

Průjezd Budvou, kde se buduje nová silnice, je hotovým utrpením. Při míjení Sveteho Stefanu již stálo slunce nad obzorem a tak jsme využili služeb místního kempu.

 

 

Po přejetí hranic Albánie u Muriganu jsme po pěkné silnici dojeli do Beltoje. Tam jsme odbočili na hlavní silnici do Leshe a po této velmi pěkné a rychlé silnici jsme se dostali rychle do Fuse-Kruje. Odtud přes Durres, Kavaje do Lushnje vede skoro dálnice. Dva a dva pruhy jsou sice oddělené, ale najet se dá odkudkoliv a jsou na ní kruhové objezdy. Z Lushnje jsme jeli na Berat a i tahle cesta je velmi dobrá. V Beratu jsme se trochu zdrželi a potom jsme přejeli po úzkém mostě na druhou stranu řeky a vydali se do hor.

 

 

 

 

 

Dobrá silnice vede jen k hradu, odtud už se musí jet po prašné, kamenité cestě, na kterou si člověk musí zvyknout, neboť takových je v Albánii stále dost. Naštěstí právě z takových cest se člověku otevírají ty nejhezčí pohledy na okolní přírodu.

 

 

 

 

 

Ukázka místní silnice, kterou jsme měli v mapě značenou jako pěknou žlutou.

 

 

 

 

 

Někde jsme ze správné cesty museli sjet, protože k večeru jsme se objevili u vesnice Luftinje. V místním obchůdku, který funguje i jako hospůdka jsme spláchli prach pivem a kousek vedle si postavili stan.

 

 

 

 

 

Ráno jsme vyrazili přes Fier do Vlore. Je to jedno z mála míst, kde už jsou pláže upravené včetně barů na pláži.

 

 

 

 

 

Po krátké cestě při moři naše silnice odbočila do vnitrozemí a stoupali jsme směrem k průsmyku Llogarase. Cesta nahoru vede lesem a nemá žádnou chybu včetně pěkné silnice. Pohled shora na okolní přírodu a moře, ležící hluboko pod námi, je prostě jedinečný.

 

 

 

 

Cesta z průsmyku dolů je díky novému povrchu lahůdkou. Krásné zatáčky jedna za druhou až na úpatí k vesničce Palase. Tam jsme se tento den definitivně rozloučili s krásnou, širokou silnicí, protože u prvních domů náhle skončila a dál pokračovala uzoučká, rozbitá asfaltka nejen přes vesnici, ale pořád dál.

U vesnice Qeparo byly krásné pláže, ale bez hotelů ( i když už se začínají stavět) a bez jakéhokoliv vybavení.

 

 

 

 

 

Také silnice se změnila na staveniště.

 

 

 

 

Na odbočce k Sarande byla objížďka, a tak jsme pokračovali směrem na Delvíne. Až do města byla silnice slušná, ale za městem až k silnici od řeckých hranic je samá díra. Zato silnice z Řecka na Girokaster a Tepelene je solidní asfaltka s pěknými zatáčkami. Dál jsme pokračovali na Permet a za ním už hledali noclech. Nakonec jsme našli pěkné místo u řeky, kam byl pouze jeden přístup po strmé polní cestě.

 

 

 

 

 

V úterý ráno začalo pršet, tak jsme rychle sbalili a vyrazili, dokud přístupová cesta byla dobře sjízdná.

Vyrazili jsme směrem na Leskovik a odtud na Erseke a Korce. Silnice pěkná, okolní příroda nádherná, cestu kazil pouze déšť a na začátku i mlha. Po cestě jsme viděli i rybí farmy s restauracemi, ale díky počasí jsme si nechali zajít chuť.

 

 

 

 

Z Korce vedla dobrá silnice na Pogradec a dál vedle Ohridského jezera. Po cestě jsme stále naráželi na všudypřítomné bunkry.

U jezera jsem si cvičně vyndal a rozebral karburátory. Od jezera jsme odbočili na Tiranu a dojeli až do města Librazhd. Tam nám chvíli trvalo najít odbočku do Shupenze. Vyrazili jsme po ní, ale po předchozím dešti byla řádně rozmočená. Až tady jsem pochopil, proč silnice jsou kamenné. I přes bahno byl spodek cesty pevný a tak se cestovalo jen s menšími problémy.

 

 

 

 

 

 

 

Na této silnici nás zastihl večer. Po celodenní únavě jsme pouze sjeli z cesty kousek za křoviska a tam postavili stan.

 

 

 

 

 

Po snídani jsme pokračovali dál a z cesty se místy stával kamenolom. Na odbočkách jsme se řídili pouze více vyjetými kolejemi a ve vzácných chvílích, kdy jsme potkali někoho, jsme se ujistili o správnosti směru.

 

 

 

 

 

Po této namáhavém úseku byla cesta do Peshkopi pouze odpočinkovým výletem. Ve městě jsme nabrali zásoby a vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím směrem na Kukes.

Po přejetí mostu začala opět prašná cesta. Byla mírně frekventovaná až do míst, kde je odbočka do Lurského parku. Od té chvíle až před Kukes jsme nepotkali ani kolo.

 

 

 

 

 

Kromě nádherné přírody nás nepotkala žádná příhoda.

 

 

 

 

Asi v polovině cesty jsme přes most přejeli na druhou stranu řeky.

Asfaltová cesta začínala až pře Gostil. V jednom cestopise psali, že tady děti hází po motorkářích kamení. I mně se to stalo, ale kamen (asi 20cm v průměru) hodily kousek před motorku a snadno jsem se mu vyhnul.

 

 

 

 

 

Z kopce před tímto městem je vidět Kukes i s letištěm. Souběžně s letištěm vede i silnice, kde je zřejmě nejdelší rovinka v Albánii.

 

 

 

 

 

 

Z Kukes jsme chtěli ještě téhož dne dojet do Fierze. Dopadlo to trochu jinak vzhledem k podstatným nesrovnalostem vzdáleností mezi mapou a skutečností. Z Kukes k průsmyku Malit je to podle mapy 35km, ve skutečnosti to bylo 68km. Až na počáteční kilometry, které jsou ve výstavbě, je to nejhezčí úsek z celé Albánie. Cesta vede přes dva průsmyky a je tvořena nádhernými zatáčkami po perfektním asfaltu. Je hodně široká a není lemována žádným zábradlím, což vytváří ten pravý adrenalin.
K odbočce na Fierze jsme se dostali až k večeru, ale mělo nás čekat pouhých 35km a tak jsme jeli dále. Slušný asfalt samá zatáčka dávali tušit, že do hodiny budeme na místě. Bohužel s prodlužujícími se stíny se cesta stále zhoršovala a nikde ani kousíček místa pro stan. Silnice pro jedno auto, na jedné straně skála nahoru, na druhé propast dolů. Po ujetí asi 35km za naprosté tmy jsme zastavili u bagru a ptali se na cestu. K našemu zděšení máme prý před sebou ještě 30km po rozestavěné silnici. Josef ( bagrista) nám chtěl dát na přespání k dispozici sedačku na bagru, nakonec jsme u bagru uklidily motorky a ustlali si částečně pod ním. Ráno se mi zimou třásly ruce a tak jsou fotky trochu rozmazané.

 

 

 

Josef nám vysvětlil, že trajekt z Fierze vyjíždí až v devět hodin a tak prý máme dost času. Zima nás ale vyhnala už v pět. Cesta až k přehradě vyhovovala našim cestovním endurům a krajina zase milovníkům přírody.

 

 

 

 

 

Přehrada Fierze.

 

 

 

 

Po příjezdu do přístavu jsme zjistili, že trajekt odjíždí v sedm hodin a pouze jednou denně.  Nám ujel o pět minut.

 

 

 

 

 

 

Museli jsme se vrátit stejnou cestou a pokračovali dále na Shkodér. Z nedostatku času jsme pokračovali z Albánie přes Černou horu a nocovali u Dubrovníku. Přes Chorvatsko jsme chtěli jet podél pobřeží, ale 50ti kilometrová objížďka za Dubrovníkem a jedna pokuta nás přinutili odbočit do vnitrozemí a dojet k večeru na Plitvická jezera. V sobotu už nás čekala cesta přes Slovinsko, Rakousko, Německo do Čech k Nepomuku na sraz.
Byla to nejhezčí cesta, jakou jsme podnikli.
Milan a Zdeněk K.